Drobný případ věčného růstu
Existovalo něco jako pořádný lovec pokladů, a pak tu byli muži jako Ned a Burl.
Pořádní lovci pokladů nosili mapy v kožených pouzdrech, rozumné boty a biče, které mohli používat k houpání se nad propastmi nebo při smrtelně nebezpečných honičkách a tak podobně. Dokázali rozpoznat, že prasklý, hlínou obalený střep keramiky patří Ztracené princezně z Toho-a-toho, a ne, víte, starému nočníku nebo něčemu takovému.
Ne, Ned a Burl nebyli lovci pokladů. Považovali se spíše za osvoboditele pokladů. Nemělo smysl poklady jen lovit. Musely být venku, ve světě, pracovat pro prostého člověka, být užitečné. Nikdy se nevydávali lovit nevyčíslitelné poklady, které byly díky tomu, že neměly cenu, vlastně bezcenné.
Měli však mapu. Pravda, teď už to byly většinou jen šmouhy a mastnota, ale pořád to byla mapa. Bylo na ní X a všechno ostatní.
Byli tři dny v Černokrajkovém lese, když se Burl náhle zastavil a zavětřil jako tlustý, plešatějící ohař. „Cítíš to?“ zeptal se.
Ned, který nesl většinu jejich chudého vybavení a velkou část zášti, do něj málem narazil. „Říkal jsem ti, že jsi ty houby včera večer neměl jíst.“
„Ne, to ne,“ vyštěkl Burl. „Vzduch se změnil. Voní… tajemně.“
Ned se rozhlédl kolem sebe. V tuhle chvíli už byli hluboko v lese, dávno za místem, kde sluneční světlo vesele prosvítalo skrze listí. Tady, v srdci lesa, nikdy nebylo víc než šero. Světlo bylo zelené, plné prachových částic a ani zdaleka nedosahovalo tak daleko, jak by si přál. Stromy byly obrovské a pravěké a vzduch působil dusně a mrtvě. Co by dal za vánek. „Smrdí to mechem. A plísní. Smrdí to tu strašidly.“ Otřásl se.
„No, jsme v zakletém lese,“ uznal Burl.
„Ten starej dědek si z nás dělal šoufky, že jo?“ zeptal se Ned nervózně. „Nejsou tu doopravdy duchové a všelijaký ty nevýslovný věci, že ne?“
„Samozřejmě, že tu straší,“ řekl Burl sebevědomě. „To dá rozum, ne? Starodávný poklad přece nenajdeš uprostřed sluníčka a kytiček. To by ho mohl najít každej!“
Ned nevypadal přesvědčeně. Když sedíte v hospodě, v teple a pohodě, nápad vydat se hledat ztracená města plná skrytého bohatství vypadá jako skvělý žert. Ale tady… Pořád za sebou slyšel zvuky, ale když se otočil, nic tam nebylo. A bez ohledu na to, jak se otočil, vždycky tam bylo nějaké za ním, kde nepochybně číhala nějaká nevýslovná stvůra připravená k útoku.
„Ne,“ řekl Burl a vytáhl z kapsy jejich útržek ošuntělé mapy, „všechny nejlepší poklady jsou tam, kde to všechno straší, je to prokletý a tak podobně. To ví každej.“
„Jak je to ještě daleko?“ řekl Ned a pozoroval papír v Burlových rukou. Co se map týče, nebyla to ta nejlepší, jakou kdy viděl. Pár klikyháků a skvrna, která byla buď rozlité víno, nebo krev někoho, kdo hrdinsky zemřel těsně předtím, než ji předal dál. V šeru lesa byla úplně černá.
Burl se podíval na kompas. Ten se nezávazně komíhal. „Už to musí být blízko, víš,“ mávl rukou, „vzduch je jinej. To je jasný znamení.“
Ned, stojící po kolena v kapradí velikosti deštníků, měl pocit, že skutečná cedule s nápisem „Tudy, hned za tímhle dalším trsem zle vypadajícího trní“ by byla mnohem lepší.
Cesta, kterou sledovali, pokud se jí tak dalo říkat, už dávno vzdala snahu být nalezena lidmi. Veškeré úsilí bylo vynaloženo na okraji lesa, a tady, kde měla pocit, že jí to projde, prostě zlenivěla. Kořeny se přes ni plazily jako spící hadi a čekaly, až zachytí nohu neopatrného poutníka, v lepším případě mu vyvrtnou kotník. Větve visely nízko a při průchodu se o ně zachytávaly. Všechno rostlo příliš blízko u sebe, což by nemělo být možné, a rozhodně to působilo osobně.
„Značil jsi cestu ven?“ zeptal se ho Burl.
To byla pro Neda novinka. „Cože? Ty jsi měl značit cestu ven.“
„Já naviguju!“
„No, nemůžeš prostě… navigovat zpátky nebo tak něco?“
Burl na něj vrhl temný pohled. „A co když mě potká hrozný konec v rukou nějakého ghúla? Co budeš dělat pak?“
„V tom případě bych asi měl držet kompas já,“ pokrčil Ned rameny.
Pozdě odpoledne – nebo alespoň tak blízko, jak jen dokázali odhadnout, protože světlo se nikdy doopravdy neměnilo – i Ned poznal, že se les mění. Bylo to postupné – lesy obecně nejsou dobré v náhlých změnách. Popínavé rostliny, které visely v kličkách tlustých jako lodní lana, prořídly. Stromy, stále obrovské a mizející nad nimi, se zdály být o něco dál od sebe. Pocit stísněnosti trochu polevil. Pocit zkázy se sice zvýšil, ale Ned vždycky říkal, že se na věci musí člověk dívat z té lepší stránky.
Ukázal doleva. „Ten keř nebo co to je. Připomíná ti to něco?“
Burl na něj zamžoural. „Hádám, že jestli si chceme krátit čas, tak to vypadá trochu jako jelen.“
„Myslíš, že je to…“ Nedovi náhle vyschlo v hrdle.
„Nesmrtelné lesní božstvo?“ řekl Burl. Sehnul se a pak po něm hodil kámen.
„Proč jsi to udělal?“ vyhrkl Ned a plácl Burla přes ruku, než stihl hodit další. „Co když jsme teď prokletí?“
„To jen znamená, že máme zaručeno, že ten poklad najdeme. Nikdo, kdo byl kdy proklet, nezemřel dřív, než se mu dostal do rukou poklad, kvůli kterýmu byl proklet. To je jako první pravidlo lovu pokladů.“
Pokračovali dál a Ned prohledával svou výstroj, jestli v ní nenajde něco, co by sňalo strašlivou kletbu. Narazili na další stvoření, která vypadala, jako by vyrostla ze země, vzpínající se v dynamických pózách z větví a listí. Burl po nich pro jistotu hodil pár kamenů. Ned našel jejich nádobu se solí a pro štěstí si jí trochu hodil přes rameno.
V jednu chvíli se prodírali podrostem, v další se vynořili v něčem, co vypadalo jako město. Kdyby město bylo vytvořeno z kořenů, lián a všemožných zelených věcí.
Budovy byly vysoké a hrozivé, ulice úzké a klikaté. Vzduch byl prosycen vůní vlhké země a kvetoucích rostlin. Bylo tam strašidelné ticho, až na občasné zašustění listí a vzdálené švitoření ptáků.
„Aha,“ řekl Burl prostě.
„Aha,“ souhlasil Ned.
„Víš, nečekal jsem, že ty pověsti budou tak doslovné. ‚Jdi hluboko do lesa a najdi skryté město.‘ Myslel jsem, že tam bude víc, no, cihel a takových věcí.“
Ned přikývl. Před nimi se táhla cesta, pokud se tak dalo říkat pásu země napůl ztracenému pod mechem a břečťanem. Po obou stranách stály příbytky, nebo si to alespoň v nějakém jednodušším věku s menším obsahem chlorofylu myslel. Jejich stěny byly vyboulené a obalené vegetací, jako by se místní zahrádka divoce vymkla kontrole. Střechy zmizely pod rohožemi popínavých rostlin a trní. Otvory, kde kdysi bývala okna, na ně shlížely s korálkovým podezřením.
Kousek před nimi leželo náměstí, zarostlé kapradím, vysokou trávou a malými stromky rostoucími tam, kde žádné malé stromky neměly co dělat. Všude se tak hustě tlačila zeleň, že to vyvolávalo dojem, jako by město bylo pomalu tráveno.
A v ulici, rozeseté sem a tam, další… sochy, pokud se jim tak dalo říkat.
Věk k detailům nebyl laskavý, ale vypadaly příliš živě na to, aby to byla náhoda. Tenhle shluk tamhle by mohl být člověk s rukou ve vzduchu, jako by mával. Tenhle pár, rodič a dítě, ruku v ruce. Klín, který při správném pohledu mohl být někdo sedící, opřený o budovu. Čím víc se díval, tím víc jeho mozek v pózách rozpoznával lidi, zamrzlé v čase.
„Zajímavý výběr dekorací,“ řekl Burl a zblízka si jednu prohlížel. Strčil prst do něčeho, co mohlo být jen hlavou jednoho z nich.
„Tohle je příšernej výběr dekorací. Tady straší.“
„Říká se, že tu straší.“
Pověsti odváděly v Nedově případě docela dobrou práci. „Všechno jsou to lidi, Burle. Uprostřed nějaké činnosti.“
„No, byla by to docela nuda, kdyby nedělali nic. Když už si dáš tu práci s výrobou keřů ve tvaru lidí, tak to můžeš udělat s grácií!“
Ozvalo se tiché šustění listí o listí, přestože nefoukal vítr. Jako by si o nich ta zeleň šeptala za zády. „Tohle se mi nelíbí,“ řekl Ned.
Burl, který by nikdy nepřiznal totéž co Ned, řekl: „V tom případě budeme postupovat s profesionální opatrností.“
„Co to znamená?“
„To znamená, že když uvidíme něco děsivýho, vezmeme nohy na ramena.“
Pokračovali dál prázdnými ulicemi. Ticho bylo tísnivé a vzduch působil hustě očekáváním. Zdálo se, že bzučí.
Ned položil ruku na nějaké liány, aby se uklidnil, když přelézal zátaras v cestě. Mohl by přísahat, že pulzovaly jako tlukot srdce.
Burl si před ním dřepl. „No,“ řekl. „To vypadá slibně.“
„Co jako?“
„Tohle,“ řekl Burl a ukázal na všechen ten porost kolem nich. „Má to směr.“
Ned se chystal říct něco možná zraňujícího, ale pak se zastavil. Byla to pravda. Liány stěny jen nepokrývaly; proudily po nich. Kořeny nevyrašily rovnoměrně a větve nerostly tak, jak by měly. Všechny se nakláněly, natahovaly nebo zavrtávaly víceméně stejným směrem, jako by se všeho zeleného ve městě kdysi zmocnilo silné nutkání se někam rychle dostat.
„To je tak strašidelný.“
„Slibný,“ trval na svém Burl. „Poklady mají rády slibný věci. Mají rády vzorce.“
„Nemyslím si, že poklady mají rády cokoli. Jsou to poklady.“
„To je přesně ten druh omezeného myšlení, kvůli kterýmu jsou lidi chudí.“
Přesto Ned pod nánosem hrůzy pocítil záchvěv vzrušení. Teď, když si toho všiml, viděl to všude. Jako obří ruka ukazující hlouběji do centra města.
Nebo ukazující ven, nabídl mu mozek a on to rychle ignoroval.
Teď už šli rychleji, jistí si tím, kam jdou. Prošli dalším náměstím a na jeho vzdálenější straně vstoupili do uličky, která se zužovala do průchodu mezi dvěma obrovskými masami křoví, které kdysi bývaly budovami. Větve se nad nimi klenuly a proplétaly a pletly mezeru do tunelu z listí a stínu. Vzduch uvnitř byl vlhký a ostře páchl.
Burl zvedl jejich jedinou dobrou lucernu a opatrně postupovali dál, i když mihotavé světlo, které vydávala, jim moc nepomáhalo.
Na konci průchodu došli k něčemu, co muselo být kdysi radnicí, chrámem nebo nějakou jinou veřejnou budovou, která měla lidem poskytnout místo, kde by se mohli v suchu hádat nebo možná usekávat hlavy nějakým zlořádům. Obrovská budova byla nyní téměř celá pryč pod monstrózním nánosem vegetace. Stoupající, vyboulená masa kmenů, lián, keřů, kořenů, květin, ostružiní, mechu a listnatých věcí, které Ned nepoznával. Ze stěn vyrašily stromy. Stěny pohltila kůra. Okna byla ucpána trnitými keři. Přední schody byly rozštěpeny kořeny tak snadno, jako by byly z hlíny, a nyní ležely nakřivo a rozbité.
A to všechno, každý centimetr, se naklánělo směrem ven, jako by to bylo centrum nějakého obrovského výbuchu.
„Tady,“ řekl Burl s vítězoslavným ztišením muže, který měl pocit, že se vesmír konečně začal snažit.
„Jsi si jistej, že chceš jít dovnitř?“
„Jsem si jistej, že jsem nešel celou tuhle cestu jen proto, abych se otočil. Ať už hledáme cokoli, zaručeně to bude uprostřed tohohle.“
Ned nenáviděl, jak často Burlova logika fungovala. Pro štěstí si hodil celou nádobu se solí přes rameno.
O dveřích se nedalo mluvit, byla tam jen mezera, kde kdysi stály dveře, než se strom rozhodl obsadit prostory. Byl tak široký, že i kdyby se drželi za ruce, nepokryli by ani zlomek průměru. Burl se pokusil protlačit skrze závěs z břečťanu. Břečťan ho se značným sebevědomím zatlačil zpět.
„Mačetu,“ řekl Burl a natáhl ruku přes rameno.
Trvalo jim dobrou hodinu, než si proklestili cestu do budovy, během níž Burl nadával kořenům, trnům, Nedovi i celému světu a celkově se zdálo, že má špatný den.
Konečně se prosmýkli dovnitř, rudí v obličeji a silně se potící. Bylo neuvěřitelně těžké se prořezat dovnitř a jejich čepel byla znatelně tupější.
Vnitřek byl horší.
Zvenčí vypadala hala zarostlá. Uvnitř byl koncept interiéru z principu odmítnut. Stromy vyrůstaly z toho, co zbylo z podlahy, a prorážely strop. Mech pokrýval všechno. Květiny kvetly v nepravděpodobném množství. Liány se kroutily ze strany na stranu v takovém množství, že prostor připomínal trávicí trakt živého živého plotu.
Porost se spirálovitě táhl chodbou před nimi a lákal je do svých temných hlubin. Vzduch tu prakticky pulzoval.
Sledovali ho dolů, klopýtali a přelézali masu flóry.
Uprostřed rozlehlé síně stál mohutný balvan, tak těsně obalený kořeny, že jim chvíli trvalo, než ho poznali. Kořeny se kolem něj kroutily ze všech stran, spletené a zauzlované do téměř pevného kokonu.
Uvnitř něco prosvítalo. Zelené světlo, hluboké a jasné, slabě pulzující z nitra kořenové masy.
Burl se usmál.
„Opatrně,“ varoval Ned.
Burl vykročil vpřed, jako by se blížil ke králi. Nebo ke zmiji. Pro osvoboditele pokladů to byl v podstatě stejný pohyb.
Kámen mohl být kdysi zdobený, i když teď už z něj bylo vidět jen málo. Burl přiblížil lucernu. Světlo se odráželo od zauzlované masy kořenů, z nichž každý obrostl ty ostatní, až celek připomínal obří sevřenou pěst. Světlo se zdálo být jaksi mokré, i když syté. Tak blízko člověk očekával, že ucítí teplo, i když teplota se, pokud Ned mohl soudit, nezměnila.
„Myslím, že je to drahokam,“ řekl nakonec Burl.
„To není normální.“
„To je ten nejlepší druh normálu.“
„Ne, myslím tím, že svítí. Drahokamy nemají svítit.“
„Jasně že mají! Podle toho poznáš, že je hrozně cennej. Ty nic nevíš?“
Ned si prohlížel kořenový kokon, který obaloval jejich kořist. „Jak ho dostaneme ven?“
Burl vypadal uraženě. „S citem.“
Dostali ho ven páčidlem.
Kořeny byly houževnatější než dřevo a pružnější než rozum. Zdálo se, že pod každým, který vypáčili, jsou další tři. Sekali, kroutili, páčili, škubali a nadávali, dokud nebyli oba zlití potem a obalení lepkavou mízou. Nakonec se s mokrým lupnutím uvolnil poslední kořen.
Drahokam byl poněkud obdélníkový, velký asi jako dlaň a po okrajích broušený. Na jeho lícní straně byl vyryt list.
Burl k němu opatrně natáhl ruku. Ruka se mu třásla, částečně vzrušením, částečně námahou. Ned přihlížel a sál si klouby krvácející následkem sklouznutí páčidla.
„Co když je prokletej?“ zeptal se Ned těsně předtím, než se Burl drahokamu dotkl. Jeho partner ztuhl.
„Jestli je tenhle drahokam prokletej, ať mě v tuhle chvíli zasáhne blesk!“ zvolal.
Ned v nastalém tichu o krok ustoupil. Jednou to přijde…
Burl se suše zasmál. S překvapivou opatrností drahokam popadl.
Všechno se zastavilo.
Celá hala jako by ustrnula. Listí se usadilo, větve přestaly šeptat a i plamen lucerny přestal blikat.
Ned sebou trhl. „Myslím, že bychom se ho neměli dotýkat.“
„Na tuhle radu je trochu pozdě.“
„Ne, myslím, že bychom ho měli vrátit.“
Burl se na něj podíval, jako by navrhl hodit truhlu zlata do moře, protože panty vypadají rezavě. „Vrátit legendární lesní drahokam nalezený v zakletém, zarostlém městě?“
„Eh, jo,“ řekl Ned a rozhlédl se kolem sebe. Ticho mu začínalo lézt na nervy.
„Absurdní.“
„Jsem z toho nervózní.“
„Ty jsi nervózní ze všeho.“
„Tohle místo pohltil les zevnitř ven a v ulicích stojí strašidelný sochy lidí!“
Burl se zamyslel. „To je, uznávám, bod pro opatrnost.“
Hodil smaragd do polstrovaného koženého váčku a přivázal si ho k opasku. „Vidíš? Opatrnost.“
Ned se znovu rozhlédl. „Nezatmělo se právě?“
„To jen místnost dokresluje atmosféru. Možná nastal čas na náš hrdinský útěk v obavách o život.“ Rozhlédl se s nadějí.
„Tak se sakra pohneme!“
Jejich nově prosekaná cesta z haly se zdála užší, než si Ned pamatoval. Liány se jim otíraly o ramena způsobem, který působil méně náhodně než předtím. Trny se jim zachytávaly o šaty o něco silněji a držely o něco déle. Ned začal lapat po dechu.
V uličce venku se stíny prodloužily, i přes to málo slunce, které sem dopadalo. Zelené sochy teď vypadaly méně dekorativně a více očekávaně, hrozivěji. Ani Burl, obvykle ten rozumnější z nich, nenavrhl, aby se zdrželi a prozkoumali město víc.
Drželi se hlavních cest, prodírali se kapradím a shýbali se pod nízko visícími větvemi. Dvakrát hrozilo, že zabloudí tam, kde stopy po jejich předchozím průchodu už zmizely. Stále však mohli sledovat obecný tvar porostu, tentokrát směrem ven. Za nimi jako by je radnice nasávala a snažila se je vtáhnout zpět. Zdála se být jaksi méně živá, jako by drahokam byl to jediné, co ji udržovalo v chodu.
Trvalo jim víc než hodinu, než dorazili na okraj města a přešli do hlavní části lesa. Když překročili tu neviditelnou bariéru, Nedem silně otřásla křeč, která mu projela po páteři. Pokud to znamenalo, že mu někdo chodí po hrobě, tak na něm teď sakra stepoval.
Odmítal se ohlédnout nebo se zastavit, dokud město nebylo daleko za nimi.
„Tak co myslíš, za kolik ho budeme moct střelit?“ zeptal se zamyšleně Burl a zvedl drahokam proti světlu, aby si ho prohlédl.
Ned se cítil lépe, čím dál byli od města. Vlastně začínal mít z celého toho podniku lepší pocit. Burl mu drahokam hodil. V rukou ho studil. „Takovou krásu? Možná bychom mohli jít i do důchodu.“
„Na chvíli,“ zasmál se Burl.
Ned zíral na drahokam. Byl úchvatný. Zdálo se, že v samotném kameni víří hluboké barvy, téměř příliš jemné na to, aby byly vidět. Nemohl se dočkat, až se dostane z tohohle lesa a uvidí ho na pořádném slunci.
Funivý zvuk ho přiměl zvednout hlavu.
Asi dvacet metrů před nimi sháněl potravu obrovský černý medvěd.
Ztuhli.
Medvěd byl obrovský, huňatý a měl uražený výraz tvora, který se právě probudil ze spánku a zjistil, že si ještě musí ulovit večeři. Na srsti mu lpěly kousky listí. Jedno ucho měl natržené. Zavětřil, jeho až příliš velký čenich zafrkal jejich směrem. Pak se na ně podíval přímo tmavýma očima, které naznačovaly, že už si o jejich seznámení udělal jasno. Vztyčil se na zadní, čímž přiměl Neda i Burla zvednout hlavy, a pak na ně zařval chraplavou výzvu.
Nedovo tělo se pohnulo dřív, než mu naskočil mozek. „Vypadni!“ zaječel a mrštil drahokam po medvědovi.
Nechtěl ten drahokam hodit. Prostě to bylo to, co zrovna držel v ruce. Téměř směšně zpomaleně se drahokam otáčel vzduchem v dokonalém oblouku, který by se Nedovi, i kdyby se o to pokusil ještě stokrát, znovu nepovedl. S tichým cinknutím zasáhl medvěda přímo mezi oči a dopadl na zem.
Půl vteřiny se nikdo nepohnul. Medvěd vypadal zmateně.
Les vybuchl.
Nebylo pro to lepší slovo. Porost se nešířil; detonoval. Tráva vystřelila vzhůru v jediné prudké vlně. Liány tlusté jako biče vyrazily z trhlin v podrostu. Kapradiny se rozvinuly tak rychle, že vydaly zvuk jako míchání karet. Keře se vyboulily ze země, větve praskaly směrem ven. Květy vytryskly v gejzírech barev. Mech pokryl kámen, jako by ho tam někdo nastříkal.
Medvěd, právě uprostřed dalšího řevu, ztuhl, když ho zasáhla vlna zeleně. Během jediného úderu srdce zvíře zmizelo a nahradila ho skořápka husté vegetace v podobě vzpínajícího se tvora, jehož podoba byla nyní navždy zmrazena v podobě živé sochy.
Ned vykřikl. Burl ho škubnutím za límec stáhl zpět, než je zasáhla rychle se rozšiřující masa porostu. Vyškrábali se na nohy a prchali, co jim síly stačily.
Za nimi vybuchovaly v existenci další keře. Ze země vystřelovaly stromy, rozpínaly se vzhůru s praskáním tříštícího se dřeva a odhazovaly vše, co jim stálo v cestě, do dálky. Země se jim pod botami zvedala, jak se pod nimi proháněly kořeny jako šílení červi. Šlehaly je všemožné popínavé rostliny dychtící se kolem něčeho omotat. Hluk byl ohlušující, ale to alespoň znamenalo, že Ned neslyšel svůj vlastní křik. Jednou koutkem oka zahlédl Burla, který se křenil jako šílenec a pohyboval se rychlostí, která neodpovídala jeho postavě.
Běželi dál a dál, zatímco les za nimi násilně rodil, a Nedovi teď reálně hrozilo, že mu dojdou síly. Dech ho pálil v hrdle a zmohl se jen na přerušované lapání po dechu. Nikdy neběžel tak daleko ani tak rychle. Ale vzpomínka na medvěda hnala jeho nohy dál a dál. Ten drahokam ho proměnil v keř! blouznila jeho mysl. V tom městě, odkud přišli, všechny ty domy, všichni ti lidé…
Doběhli k srázu do údolí a Ned se najednou pohyboval rychleji, než mu nohy stačily. S tlumeným zaklením zakopl a svalil se hlavou napřed dolů ze svahu, už si nebyl jistý, kde je nahoře a kde dole. S mrazivým trhnutím skončil v mělké řece a ledová voda se okamžitě zabydlela v celém jeho oblečení.
Když se konečně vyhrabal ven a lapal po dechu, uviděl, že explozivní růst zeleně u břehu řeky ustal. Poslední květ, držený převislou větví, mu pukl přímo u obličeje, on vykřikl a ucukl.
Hýkavý smích ho přiměl se otočit. Burl seděl v řece, promáčený na kost, obličej jasně rudý. Burl vyhodil ruce do vzduchu. „Pořád naživu!“ vykřikl a pak s plácnutím dopadl zpět.
Ned vylovil z koryta řeky kámen a slabě ho po Burlovi hodil. „Já… tě… naučím… házet… kameny… proklínat… nás…“ sípal.
„Ty jsi hodil ten drahokam!“ řekl Burl dotčeně.
„Jo… to jsem… asi… neměl… dělat.“
„Legendární lesní drahokam,“ zamumlal Burl. „Explozivní růst. Směrové šíření z bodu dotyku. Schopný pohltit celé město.“ Podíval se na Neda. „Víš, co to znamená?“
Ned na něj zavrčel, hruď se mu stále zvedala. „Že bychom ho měli zakopat do díry a tu díru pak ještě jednou zakopat?“
„Znamená to,“ řekl Burl a ignoroval ho, „že vlastníme drahokam mimořádné moci a hodnoty.“
„Já se k němu nepřiblížím, jestli myslíš tohle.“
„Asi bychom se pro něj měli vrátit.“
„Ani náhodou.“
„Tentokrát ho neupustit.“
„Ani náhodou.“
Burl na něj pohrozil mokrým prstem. „Připomeň mi, proč tě vlastně tahám s sebou?“
Ned ho ignoroval. „Jestli ještě někdy uslyšíme o pokladu v zakletým městě…“
„Budeme si účtovat víc.“
Ned na něj jen zíral a naprázdno klapal čelistí.
„No tak,“ řekl Burl, s námahou se zvedl a rezignovaně vyždímal své promáčené šaty. „Tenhle týden jsem koupel neplánoval. Pojďme domů.“ Natáhl ruku k Nedovi. „Dej mi kompas.“
Ned se na něj nechápavě podíval. „Já ho nemám!“
Burl se podrbal na hlavě a zadíval se do řeky, která jim stále protékala pod nohama. „Aha. No. Jsem si jistej, že tu někde bude.“