Bylo, nebylo…

Dr. Thorne Wilde kdysi čelil jednomu z velkých pouštních lvů vybaven pouze provazem, kompasem a tím, co později popsal jako „rozhodné vystupování“.

Strávil tři dny a dvě noci uvízlý ve větvích Vlhké vrby uprostřed bažiny, dokud se různí plaziví tvorové utáboření pod ním neposunuli dál.

Ve čtyřech různých případech unikl z bublajícího bezedného bahna pouze s pomocí svého důvtipu.

A přesto, když teď stál před mateřskou školou Zelené jablko s velkou rukou strnulou na klice vesele pomalovaných dveří polepených všemi možnými zvířaty, květinami a obličeji, pocítil Dr. Thorne, jak mu po spánku stéká krůpěj potu.

Zpoza dveří se ozýval jen slabě tlumený jekot, smích a nezaměnitelný zvuk malého předmětu narážejícího v rychlosti do zdi.

Džungle, pomyslel si, ale uvnitř.

Dveře se rozletěly a málem ho vtáhly dovnitř. Za nimi stála energická, bystrozraká mladá žena s divokými, kudrnatými blonďatými vlasy. Na sobě měla dlouhou splývavou sukni a žlutý kardigan s rukávy ledabyle vyhrnutými nad lokty.

„Dr. Thorne Wilde!“ zvolala slečna Sunshine a věrná svému jménu se na něj zazubila širokým úsměvem. „Jste tady!“

Otočila se a tleskla rukama, jako by právě z nebes přivolala celebritu. „Děti! Děti, ticho, prosím! Náš host dorazil!“

Dr. Thorne se sehnul a prošel dveřmi, brašnu držel před sebou jako štít a okamžitě se cítil provinile kvůli svým zabláceným botám a zaprášenému oblečení. Pach, který prostupuje všechny třídy plné malých, vzrušených dětí, ho zasáhl jako fyzická síla. Podal slečně Sunshine značně pomačkaný kus papíru a snažil se dýchat ústy. „Já, em, děkuji za váš dopis.“

„Ó, to nestojí za řeč! Jsme prostě moc rádi, že vás tu máme!“ Usmála se na něj, a on by musel být z kamene, aby mu to nepřipadalo nakažlivé.

Rozhlédl se po třídě. Odhadoval, že je tu téměř třicet dětí ve věku od tří do pěti let – v odhadování věku malých dětí nebyl zrovna přeborník. Zíraly na něj, zamrzlé v různých pózách podle toho, co dělaly předtím, s téměř identickými výrazy – vykulené oči a otevřená pusa. Na tom upřeném, upřímném pohledu velmi malých dětí bylo něco, co ho zneklidňovalo.

Zatímco si prohlížel jejich tváře umazané od hlíny a nudlí, jeden z chlapců si pomalu strčil pokrčený prst do nosu, a přitom Dr. Thornea nespouštěl z očí. Soudě podle hloubky, ve které prst zmizel, musel ten kluk dolovat zlato.

Dr. Thorne se rozpačitě usmál a odkašlal si.

„Vy máte knír!“ vypísklo jedno z děvčat.

Dr. Thorne to nečekal. „Prosím? Já, cože?“

„Moje maminka má knír,“ pokračovala vážně.

„Vaše… Určitě myslíte tatínka?“ zeptal se s nadějí.

Podívala se na něj zmateně.

„Uvízne vám v něm hromada jídla?“ zakřičel jiný kluk, až příliš hlasitě, dřív než stihla odpovědět.

„Cože? Ne, ne, neuvízne,“ vyhrkl Dr. Thorne. Tedy, uvízlo, ale to tomu klukovi říkat nechtěl.

„Proč jste tak velký?“ ozval se další hlas zezadu. „Potřebujete větší košili,“ dodal další chlapec a přikývl.

„Já, eh, průzkumnictví je dřina. Hodně lezu po skalách. A moje košile je v pořádku,“ dodal a vrhl přísný pohled na toho posledního, co mluvil.

„Slečna Sunshine říká, že lézt nesmíme,“ řekla holčička, jako by ho přistihla při velké lži.

Slečna Sunshine nad tím nadšeně tleskla. „Dr. Wilde lézt smí, protože je to jeho práce. Je to jeden z největších průzkumníků na světě. Ví o drahokamech a tvorech víc než kdokoli jiný naživu.“

„A co ti mrtví?“

„Ti taky,“ řekl Dr. Thorne suše.

Slečna Sunshine moudře pokračovala dál, než se děti stihly do téhle králičí nory ponořit příliš hluboko. „Dr. Wilde byl tak laskav a přišel nám vyprávět o historii našeho světa.“

Děti to sice moc neohromilo, ale zdálo se, že přijaly fakt, že dostanou příběh. Všechny se posadily na zem a vzhlížely k němu s hlavami zakloněnými tak, že si je málem zlomily.

Dr. Thorne už přednášel dříve. Učencům, vědcům i jiným průzkumníkům. Tohle, jak tušil, bude těžší.

Slečna Sunshine mu přinesla malou židličku.

Dr. Thorne se na ni podíval.

Židlička mu pohled oplatila s jakousi veselou zlomyslností. Byla asi stejně velká jako ty, na kterých seděly děti. Slečna Sunshine na něj povzbudivě kývla.

S chmurnou odevzdaností se na ni Dr. Thorne opatrně spustil. Židlička vydala tiché zavrzání a jemu se zatajil dech, ale vydržela. Kolena měl až pod bradou. Pravdou bylo, že by mu bylo skoro lépe, kdyby seděl na zemi.

„Tak, děti,“ řekla slečna Sunshine a oslovila vážné tváře před sebou. „Všichni si teď nastražíme ouška.“ Přiložila si dlaně za uši.

Hrstka dětí její gesto zopakovala.

Dr. Thorne si odkašlal. Měl si vzít vodu. „Dobré ráno.“

„Dobré ráno!“ zařvaly děti, až sebou cukl. To bylo hlasité. „Dobré ráno,“ zopakoval jedno dítě vzadu, pět sekund po všech ostatních.

„Jak řekla vaše paní učitelka,“ kývl na ni a ona mu oplatila zářivý úsměv, „jmenuji se Dr. Thorne Wilde. Prozkoumávám divoká místa, studuji tvory a zjišťuji vše, co se dá, o drahokamech a o tom, co umí.“

„Prozkoumáváte divoká místa, protože se jmenujete Wilde?“ zeptal se kluk v zeleném.

„Ne.“

„Máte meč?“ zeptal se další.

„Ne.“

„Kanon?“

Dr. Thorne se rozhodl rychle pokročit. „Slečna Sunshine mi říkala, že byste chtěli slyšet, jak se náš svět stal takovým, jaký je teď.“

Holčička v první řadě se na něj zamračila. „Bylo ‚teď’ vždycky?“

Dr. Thorne otevřel pusa, pak ji zase zavřel. Netušil, co tím myslí. Slečna Sunshine se na něj usmála a nenabídla mu vůbec žádnou pomoc. „Ne,“ řekl nakonec. Zdálo se, že hádal správně. „Před dlouhou dobou byl náš svět úplně jiný.“

„Jak dlouho?“ zeptala se holčička.

„Před velmi dlouhou dobou.“

„Před sto lety?“

„Zkus spíš tisíce let.“

Dívala se na něj nechápavě.

„To je víc než sto.“ Holčičce klesla čelist. Ostatní děti to zjevně ohromilo. Dr. Thorne pokračoval. „Před vším, co znáte teď, před silnicemi, před městy, před vašimi rodiči a rodiči vašich rodičů a jejich rodiči, před tím vším tu byly jiné civilizace. Jiní lidé před námi.“

Vylétla ruka. Patřila klukovi s barvou na obličeji. „Měli svačinky?“

Dr. Thorne si ho podezřívavě prohlédl. Chlapec na něj hleděl s naprostou upřímností. „Ano.“

„Jaký druh?“

„Nevím. Pravděpodobně dobré.“

„Tak jak víte, že byli opravdoví?“

Místností to zašumělo na souhlas, protože se všichni evidentně shodli, že je to vynikající otázka.

Dr. Thorne se zavrtěl na sedadle, které začínalo být značně nepohodlné. Snažil se pečlivě volit slova. „Někdy nacházíme věci,“ řekl. „Zříceniny, cesty, starou… technologii. O spoustě věcí se můžeme jen dohadovat, ale jsou věci… Věci, které jsou prostě nad naše chápání.“

„Když jsou nad vás, proč si pro ně prostě nedojdete?“

Zhluboka se nadechl. „Chci říct, že nerozumíme tomu, jak fungují, co dělají, proč vůbec ještě fungují. Jsou strašně staré.“

„Starší než vy?“

Dr. Thorne se rozhodl tuhle otázku ignorovat. „Tito lidé stavěli divy. Daleko za hranicemi toho, co dokážeme my teď.“ Ztišil hlas a naklonil se dopředu. Polovina dětí ho napodobila, zcela pohlcena. „Ale pak se nebe rozbilo,“ řekl a prudce tleskl rukama. Dr. Thorne byl velký muž a jeho dlaně byly tvrdé a mozolnaté po letech těžké práce. Rána, kterou vydaly, se rozlehla třídou a všechny vylekala. Slečna Sunshine si položila ruku na srdce a zasmála se. Pár dětí se podívalo ke stropu, jako by skrze něj mohly vidět oblohu a přemýšlely, jestli se zase nerozbije.

„Daleko na severu, kde je taková zima, že kdybyste si plivli –“

„My nepliveme, děti,“ vložila se do toho rychle slečna Sunshine.

„– tak by to zmrzlo dřív, než by to dopadlo na zem, tam mraky proletěl obrovský meteor – obrovský kámen. Větší než hora, řítil se po obloze tak jasně, že se noc změnila v den. Kdybyste tam byli a viděli to, oslepli byste,“ řekl a zakryl si oči. „Kdybyste tam byli a slyšeli to, ohluchli byste.“ Zakryl si uši. „A když to dopadlo na svět…“ Udělal dramatickou pauzu. „BUM!“ zařval.

Děti znovu nadskočily a pár jich vypísklo.

„Země pukla,“ pokračoval Dr. Thorne jemněji, protože několik dětí vypadalo upřímně vyděšeně. „Země se třásla. Města padala. Vyrostla nová pohoří a pobřeží i pláže pohřbily obří vlny vyšší, než kam dohlédnete.“

„Řekl ten meteor ‚promiň’?“ zašeptala malá holčička s culíky.

„Neřekl,“ odpověděl Dr. Thorne vážně.

To dětem připadalo od meteoru hluboce neslušné.

„A to, co dělalo tenhle velký meteor tak zvláštním – co všechno změnilo – bylo to, co nesl uvnitř.“ Sáhl do brašny. Děti se naklonily blíž, některé z nich byly nebezpečně blízko pádu. Slečna Sunshine se také naklonila.

Vytáhl průsvitný smaragd ve tvaru slzy, který se třpytil a jiskřil, přestože v místnosti nebylo světlo, které by mohl odrážet. „Meteor byl plný drahokamů.“

Místnost vybuchla hlukem. Kdyby vytáhl pytlík sladkostí a hodil ho mezi ně, nedočkal by se rychlejší reakce. Všechny děti mluvily najednou, dychtivé si na drahokam sáhnout.

„Uklidněte se, děti!“ zvolala slečna Sunshine.

Ta by se v armádě neztratila, pomyslel si Dr. Thorne, když se děti okamžitě vrátily na svá místa, i když byly o něco neposednější než obvykle.

„Je to, em, bezpečné?“ zeptala se ho.

„Tenhle ano,“ řekl Dr. Thorne, vyhodil drahokam do vzduchu a zase ho chytil, což způsobilo, že slečna Sunshine na okamžik křečovitě sevřela pěsti. „Tohle je Windglass. Je to běžný drahokam, který najdete na kopcích s kamennými vrcholky v travnatých krajinách.“ Lehce plácl přes malou ruku, která se k drahokamu pomalu sápala. „Je víceméně neškodný. Jiné jsou na tom ale hůř.“

„Jaké jiné?“ vykřikl rozcuchaný kluk. „Třpytivé?“

„Ano.“

„Velké?“ vykřikl další.

„Ano.“

„Dají se jíst?“

„J- Cože? Ne.“

„Už jste to aspoň zkusil?“ Chlapec vypadal zklamaně nad nedostatkem snahy Dr. Thornea.

„Není to jídlo.“ Na chvíli se odmlčel a pak cítil potřebu dodat: „Nejezte žádný drahokam, který najdete.“

Slečna Sunshine si krátce odfrkla, což mohl být smích.

„Drahokamy v tom meteoru byly jiné než cokoli, co svět do té doby viděl,“ pokračoval Dr. Thorne. „Některé zářily, některé hučely, některé hřály i bez ohně. Některé dělaly – a dělají – věci, kterým stále nerozumíme. A nezůstaly jen tak ležet; náraz je rozptýlil po celém světě. Změnily věci.“ Udělal pauzu pro efekt.

Děti na něj nechápavě zíraly.

„Jako co?“ řekla znovu ta malá holčička v první řadě.

„No, drahokamy začaly měnit samotnou zemi. Ale největší změna se zdaleka týkala tvorů, kteří výbuch přežili nebo se objevili po něm. Některá zvířata získala zvláštní schopnosti. Některá změnila podobu. Z některých se stali úplně noví tvorové.“

„Jako co?“ ozval se sbor hlasů.

„Jako třeba Sandwhisker,“ řekl Dr. Thorne. Tuhle část by mohl vyprávět i ze spaní. „Žije v poušti a jeho uši jsou tak výkonné, že se říká, že slyší někoho kráčet na druhém konci pouště. Nebo Reedscuttle. Je to jako malá modrá žába, která žije v bažinách. Když se jí dotknete, budete mít ještě několik hodin poté vidiny. Nebo Mirage Runner –“

„Běhá hrozně rychle?“ zeptal se rychle jeden malý kluk. Dr. Thorne si všiml, že všichni malí kluci jsou zřejmě posedlí rychlým běháním.

„Jasně,“ řekl. „Zmizí, jakmile zjistí, že tam jsi.“ Chlapec uznale vydechl: „Óóó.“

„Ale pointa je,“ pokračoval, „že drahokamy a tvorové se propojili. Abyste tvory našli, správně jim porozuměli, mohli se k nim přiblížit nebo je vůbec viděli, musíte mít u sebe ten správný drahokam.“

„Je tohle drahokam?“ zeptal se další chlapec, vytáhl z lacláčů kámen a podal ho Dr. Thorneovi.

„To je šutr.“

Chlapec vypadal zklamaně.

„A co tohle?“ zeptala se holčička.

„To je borová šiška,“ odpověděl Dr. Thorne, mírně zmaten. „Pouze správný drahokam bude rezonovat se správnými tvory,“ dodal spěšně, když si dalších pár dětí začalo vyprazdňovat kapsy.

„Proč?“ zeptala se ta malá holčička v první řadě. Zdála se být nesmírně zvědavá, takže si ji Dr. Thorne okamžitě oblíbil.

„Nevím,“ řekl.

Šok v její tváři mu prozradil, že se jí ještě žádný dospělý neodvážil přiznat, že něco neví. Slečna Sunshine se usmívala tak široce, až se zdálo, že jí prasknou tváře.

Pokračoval. „Ne všechny drahokamy jsou si rovny. Některé se nacházejí po celém světě, zatímco jiné jsou tak vzácné, že si nejsme jistí, jestli vůbec existují. Třídíme je podle vzácnosti: běžné, neobvyklé, vzácné, epické a legendární.“

Třída vybuchla.

„Já chci legendární!“

„Můj táta vždycky říká, že jsem vzácný kousek!“

„Můj brácha je úplně běžnej!“

Slečna Sunshine tleskla rukama. „Jeden po druhém, prosím.“

Dr. Thorne trochu zvýšil hlas přes ten hluk. „To, že je něco vzácnější, neznamená, že je to působivější. Běžný drahokam může být nesmírně užitečný. Legendární drahokam může být náladový a převrátit vám tábořiště vzhůru nohama.“

„Máte nějaký legendární?“ zeptal se kluk s něčím, co vypadalo jako džem na obličeji.

„Ne,“ zalhal Dr. Thorne. Nehodlal do tohohle vosího hnízda píchat.

„Už jste nějaký viděl?“

„Ano,“ řekl prostě.

Místnost utichla, děti vycítily tajemství.

„Ublížily ty drahokamy zvířátkům?“ zeptala se malá holčička, než stihl cokoli říct. Až doteď byla potichu. Pevně svírala plyšového králíčka.

Dr. Thorne si ji prohlédl. „Někdy ano. Někdy věci změnily způsobem, který byl těžký. Ale svět se přizpůsobil. Tvorové se přizpůsobili. Dokonce i lidé, když se konečně zase postavili na nohy, i ti se přizpůsobili. Naučili jsme se, které drahokamy mohou pomoci, které mohou uškodit nebo jsou nebezpečné a které jsou spojené s kterými tvory. Postavili jsme nová města, nové nástroje, nové způsoby života. Ale sever…“ Gestikuloval neurčitě nahoru a za sebe. Děti se poslušně snažily dívat skrz zeď. „Sever se nikdy doopravdy neuzdravil.“

Znovu měl jejich pozornost.

„V zemích, kam dopadl ten velký meteor,“ řekl, „je svět stále rozbitý. Pořád je to vidět. Jsou tam místa, kde se země roztříštila na obrovské desky, které vyletěly nahoru a už se nikdy nevrátily dolů. Celé kusy země se vznášejí na obloze a plují mraky. Někdy, když upustíte kámen, tak místo aby spadl, vyletí nahoru.“

„To zní ÚŽASNĚ,“ vydechlo jedno z dětí.

Dr. Thorne zamrkal. Tohle nebyla reakce, kterou čekal. „Není,“ řekl okamžitě.

„Dá se mezi nimi skákat?“

„Tedy, já bych to nedělal. Leda byste měli lano přivázané k něčemu pevnému, pro případ, že byste se nevrátili dolů,“ připustil.

„Můžou domy lítat?“

„Asi byste tam nestavěli, ale nejspíš ano.“

„Můžou lítat psi?“

Dr. Thorne si povzdechl. „Ano.“

Děti zajásaly.

„Na dalekém severu se gravitace chová divně. Můžete se cítit tak těžcí, že zvednout nohy je dřina. Kompasy už nefungují, takže nevíte, kterým směrem jdete. Čas může zlobit. Někdy mohou hodiny uplynout mrknutím oka.“

Děti znalecky přikývly. O tom, jak čas letí, když se baví, věděly všechno.

„Průzkumníci, kteří se odvážili na sever, zmizeli a už o nich nikdo nikdy neslyšel.“

„Jak to víte?“ zeptalo se dítě.

„Protože jsme o nich už nikdy neslyšeli.“

„Možná šli prostě domů.“

„Jsem si jistý, že je někdo hledal,“ řekl Dr. Thorne po delší pauze.

„Byl jste se na ten meteor podívat?“ ozval se hlas zezadu.

Dr. Thorne usilovně přemýšlel, kolik jim toho má říct. „Šel jsem dost blízko na to, abych ten meteor viděl v dálce.“

„On tam pořád je?!“ zvolalo několik dětí nevěřícně.

„Ano, pořád tam je. Pořád je obrovský. Je tam nedaleko hora, ze které je vidět hodně, hodně daleko, a když je jasno…“ Zavrtěl hlavou. „Ale pak jsem odešel. Nelíbil se mi ten pocit ve vzduchu.“

„Bál jste se?“ zeptala se holčička a zírala na jeho mohutnou postavu.

„Ano,“ řekl a jeho upřímnost na ně zřejmě zapůsobila. „Každý rozumný průzkumník se něčeho bojí. Strach je užitečný. Udržuje vás ve střehu.“

„Když jste se bál, proč jste tam chodil?“ zeptala se znovu.

„Chodím tam, kde se můžu něco naučit,“ pokrčil rameny.

Slečna Sunshine na něj otevřeně zírala, až se začal cítit trochu nesvůj. Když si všimla, že se na ni dívá, trochu sebou trhla a rychle si odkašlala, v tvářích se jí objevil mírný ruměnec. „Tak tedy, děti,“ řekla vesele a usmála se na ně. „Co jsme se dnes naučili?“

„Svět je divnej kvůli vesmírným šutrům!“

„Psi můžou lítat!“

„Sním drahokam!“

„Dr. Thorne je strašně starej!“

Dr. Thorne si promnul kořen nosu.

„Dobře, třído,“ zvolala slečna Sunshine, přistoupila k Dr. Thorneovi zezadu a položila mu ruce na ramena. Zdálo se, že tam chvíli spočinuly. Pravděpodobně to bylo neúmyslné. „Seřaďte se jeden po druhém a pojďme dát hodnému panu doktoru Thorneovi obrázky, které jsme pro něj nakreslili.“

Ve třídě to ožilo, děti vyskočily na nohy a běžely ke svým stolkům. Brzy stály v jakési řadě a prakticky poskakovaly energií.

První přišla holčička a stydlivě mu podala papír. Byl na něm velký kulatý obličej se dvěma nohama, které zabíraly celou výšku stránky. V pozadí bylo špičaté žluté slunce.

„Děkuji, je to krásné,“ řekl Dr. Thorne po vteřině a holčička celá zrudla.

Další obrázek byl kaleidoskop barevných čmáranic. V rohu byl otisk ruky. Chlapec se na něj beze slova podíval a pak utekl, než mu Dr. Thorne stihl cokoli říct.

Na dalším obrázku ho zcela evidentně něco žralo. „To je krokodýl!“ vypískl chlapec nadšeně. Dr. Thorne se slabě usmál.

„A tohle všechno na mně je…“ řekl u dalšího obrázku a ukázal na kresbu.

„To je smrad,“ řekla holčička a přikývla. Podívala se na jeho boty a pak zpátky na něj, jako by ho vyzývala, aby jí odporoval.

„A ty čárky?“

„To je váš smrad. Slečna Sunshine říkala, že když jezdíte na výlety, tak tam nejsou vany ani nic jiného.“

Za ním si slečna Sunshine odfrkla.

A tak to šlo dál a dál, dokud Dr. Thorne neměl v ruce neúhlednou hromadu různých vyobrazení nebezpečí a vlastního skonu. Co za příběhy jim ta jejich učitelka vyprávěla, než dorazil?

Vstal, kolena měl ztuhlá z té nepohodlné polohy. „Moc vám děkuji,“ řekl a zamával štosem papírů. „Všechny jsou skvělé.“ Měl pocit, že by jim měl dát něco na oplátku. Sáhl do brašny a vytáhl první věc, na kterou mu padla ruka. „Tohle je Etched Jawbone,“ řekl o zkamenělé čelistní kosti pokryté řezbami. „Je… opravdu stará.“ Podal ji dítěti, které mu bylo nejblíž.

Podíval se na slečnu Sunshine: „Je tohle… v pořádku jako dárek?“ zeptal se jí, teď už nejistý. „Není to,“ hledal slovo, „děsivé?“

„Milují to,“ řekla a stiskla mu paži. Vzhlédla k němu a usmála se. Broukala si pro sebe?

Dr. Thorne ukázal ke dveřím. „Už bych měl asi jít.“

Znovu sebou mírně trhla, jako by se vracela z denního snění. „Ano, samozřejmě.“ Vedla ho ke dveřím. „Jsem si jistá, že máte spoustu expedic a dobrodružství, na která musíte vyrazit.“

Otevřel je a dovnitř vnikl čerstvý vzduch, který ho povzbudil.

„Ještě jednou vám děkuji, že jste to udělal,“ řekla mu a znovu celá zářila. „Byli naprosto unesení. Jde vám to s nimi skvěle.“

Dr. Thorne si upravil brašnu a suše se zasmál. „Nechám je ve vašich rukou. Každý máme svou specializaci, víte.“

„Kdykoli se vraťte,“ řekla, když začal odcházet. Nezdálo se, že by spěchala se zavíráním dveří. „Kdykoli.“

„Hm, tak jo,“ řekl, doufejme nezávazně.

Konečně se od něj odvrátila a dřív, než se dveře zavřely, slyšel její zvolání: „Tak dobrá, myslím, že je čas na svačinku!“ následované sborovým jásotem.

„Koukejte na moje epický jablko! Je to ve skutečnosti drahokam, díky kterýmu jsem neviditelnej…“

„Můj sušenka je legendární! Jsem po ní strašně silnej…“

Pak už slyšel jen tlumené zvuky.

Dr. Thorne se usmál a trochu se protáhl, až mu v zádech křuplo. Byl čas vrátit se do džungle, kterou znal.