Věrná podoba
Ze všech drahokamů, se kterými kdy pracoval, měl fenshard alespoň tolik slušnosti, že vypadal, jako by věděl, co provedl. To nebyla, podle profesionálního názoru Joryho Bella, vlastnost, kterou by člověk u drahokamu vyhledával.
Podržel kalný úlomek proti oknu své dílny-kombinované-s-ložnicí, kde se odpolední světlo zachytilo ve sklovitě zeleném těle a pak to někde kolem středu úplně vzdalo. Uvnitř drahokamu se pod hladkým bažinným sklem nacházelo zakalené, mechu podobné jádro v barvě starého žabince a špatného čaje. Zdálo se, že se hýbe.
Neobvyklý, to ano, pomyslel si. Prodejný, to ne.
Jeho dílna, o které kdysi matce sliboval, že je to jen dočasná záležitost, nesla stopy šperkaře v oné křehké fázi mezi nadějným začátkem a zoufalstvím. Pilníky na kov ležely v úhledných řadách vedle nástrojů, které byly pro své současné prostředí až příliš velké. Náčrtky zakázek, které se nikdy neuskutečnily, pokrývaly téměř každý povrch. Tři hotové prsteny ležely na podnosu pod poněkud amatérsky vyvedeným nápisem ZDE SE ODVÁDÍ KVALITNÍ PRÁCE, který by se dal skoro přečíst jako POCTIVĚ UDĚLÁM COKOLIV, FAKT.
Jory si protáhl ramena a snažil se přemýšlet. Od přiznání, že rozumné by bylo nechat se u někoho vyučit a přestat mluvit o vlastní značce, ho dělila přesně jedna špatná sezóna. Naneštěstí mu jeho zesnulý otec zanechal cit v rukou pro brusičský kotouč a silné – někdo by řekl katastrofální – přesvědčení, že ten příští kousek bude ten, který všechno změní.
V tomto případě se oním příštím kouskem z finančních důvodů stal fenshard. Stál ho téměř všechny zbývající mince.
Technicky vzato šlo o neobvyklý drahokam. Na finančně ruinujícím žebříčku sahajícím od běžných po legendární byl neobvyklý stupeň obecně považován za bod, kdy drahokam přestal být pouhou dekorací a začal vyžadovat základní zdvořilost, jako například nepřibližovat se s ním k otevřenému ohni nebo se zeptat prodejce, zda ho nenašel v tůni, která bzučí. Fenshard byl považován za dostatečně bezpečný pro práci, pokud člověk věděl, co dělá. Dalo se z něj vyrobit přívěsky pro lidi, kteří mají rádi, když jejich šperky vyzařují jistou atmosféru rozkladu – obvykle pro ty, kteří se oblékají celí v černém, malují si obličeje na bílo a berou se až příliš vážně.
Hlavní nevýhodou bylo, že v přirozeném stavu vypadal, jako by někdo uzavřel kus močálu do láhve a pak jí urazil hrdlo. Žádná zámožná dáma – ani hloubavý, zádumčivý a tajemný teenager – by si ho na ples nevzala. Žádný vkusný gentleman by si z nich nenechal vyrobit manžetové knoflíčky, ledaže by chtěl, aby si ostatní mysleli, že praktikuje nějaký druh venkovského léčitelství.
Jako surovina neměl pro seriózního kupce velkou cenu. Přesto, kdyby ho možná vybrousil dostatečně tence, vyleštil dostatečně chytře…
Jory na něj znovu zamžoural. Vnitřní břečka se pohnula.
Upevnil drahokam do svorky, nastavil mosazný rám a spustil brusný kotouč.
První řez byl opatrný. Jako mnoho drahokamů, i fenshard neměl rád náhlá rozhodnutí. Kotouč projel vnějším tělem kamene s vlhkým syknutím, jako by zastřihoval mokré listy, a na stůl odpadl úzký plátek. Jory zvedl nově obnaženou plochu proti světlu.
Drahokam vypadal úplně stejně jako předtím, až na to, že se zdálo, že kal začíná o zlomek hlouběji uvnitř.
Jory se zamračil. Odstranil vrstvu, a přesto se zdánlivá hloubka zvětšila.
Vytáhl lupu, aby si ho prohlédl pod zvětšením, a naklonil se blíž. Mírně upravil světlo, aby na kámen dopadalo rovnoměrněji. Byla tam sklovitě zelená skořápka. Bylo tam mechovité centrum. A někde pod tím centrem byl nepopiratelný náznak, že se něco hýbe, i když jen na místech, kam se zrovna nedíval.
Provedl druhý řez, pak třetí. Každým opatrně odstranil další zlomek. Každý plátek zvedl ke světlu. Navzdory zmenšující se tloušťce nepřipomínaly ani tak průřez, jako spíše okno. A ani ne moc dobré. Možná jedno z těch zanedbaných v loděnici, kde byste už jen z pohledu na něj dostali štípanec od komára. V tuhle chvíli už by měl být schopen vidět skrz drahokam svůj pokoj, ale ten zůstával tvrdošíjně zakalený.
U šestého řezu dosáhl limitů svého stroje. Úlomek, který teď držel, byl tenčí než sklo, přesto stále neprůhledný. Zamračil se na něj přes lupu. Zdálo se mu, že kal uvnitř kamene je ostřejší, jasněji definovaný, ale stále byl frustrujícím způsobem nepochopitelný. A stále se zdál být mnohem hlubší, než by měl být.
Jeho myšlenky přerušilo otevření dveří. „Oběd, drahoušku,“ řekla jeho matka a vpochodovala dovnitř s podnosem. Matka vypadala, jako by „věcnost“ byla její hlavní charakterovou vlastností. Jako by byla přesně tím typem člověka, kterého vesmír pověřil úkolem zajistit, aby talentovaní idioti neumřeli hlady a přežili dost dlouho na to, aby se stali uznávanými řemeslníky. „Tak to je ten nový kámen?“ zeptala se a bez ohledu na to, co odsouvá, si udělala místo pro talíře.
„Ano, je to fenshard. I když se ukazuje jako poněkud nepraktický.“
„To je škoda. Určitě se snaží, co může.“ Množství jídla, které před něj postavila, začínalo být znepokojivé.
„Musím ho uříznout ještě tenčeji.“
„Tak proč jsi ho kupoval takový kus?“
„S těmito primitivními nástroji to nezvládnu,“ řekl s plnou pusou dušeného masa. „Jsem omezován materiálními limity!“
„To je hezké, drahoušku,“ řekla a poplácala ho po tváři. „A teď koukej všechno sníst.“
Nastal večer a Jory si protáhl záda, až mu v nich zakřupalo. Jeho běžná řezačka by už tenčí řez nezvládla, aniž by riskovala prasknutí. Pokud chtěl ostřejší plátek a jasnější vnitřní… cokoliv, potřeboval by stabilnější posuv, menší čepel a méně vibrací. Jory udělal to, co dělal vždycky – přemýšlel rukama.
Prohlédl si svůj výtvor. Skládal se ze šlapacího pedálu, tří kladek, dvou délek strun ze střívek, zavěšeného protizávaží vyrobeného ze staré konvice a vyvažovacího ramene vzatého z domácích hodin ve chvíli inspirace – nebo možná zoufalství. Výsledek vypadal jako pavouk pokoušející se hrát na housle.
Fungovalo to nádherně. Čepel klesala s neobyčejnou jemností. Kámen pod ní zpíval tenkým, vlhkým tónem. Jory odřízl další nemožný plátek a podíval se na něj přes lupu.
Svět uvnitř fenshardu se stal mnohem jasnějším, ale stále to vypadalo, jako by měl na nose brýle své staré babičky.
To, co považoval za unášený mech, nebylo vůbec náhodné zakalení. Tvořilo to břehy a kanály. Malá vlákna se vlnila v neviditelných proudech. Matná, zeleno-hnědá plocha slizu se místy vlnila jako špatně přeložené těsto, protkaná stružkami čirejší tekutiny.
Po tom slizu se pohybovali tvorové.
Jory úžasem ucukl, lupa mu vypadla z oka. Co to…? Zmateně šmátral po spadlé lupě, vrazil si ji zpátky do oka a seřídil malý kroužek na okraji, aby se pokusil obraz lépe zaostřit. Světlo posunul přímo za plátek drahokamu.
Byli drobní, ale byli tam. Ve svém rozmazaném vidění nedokázal rozeznat víc než jen shluky tvarů. Připomínali mu mravence. Pracovali ve skupinách, postrkovali kuličky kalu, přenášeli vlákna průsvitné hmoty, sestavovali a rozebírali malé kopečky s vážným společným nasazením.
Jory se díval jako u vytržení.
Jeden z tvorů se zastavil.
Pak další.
Pak už se nehýbali nikde, kam se podíval. Jory nabyl dojmu, že se na něj dívají.
„Úžasné,“ zašeptal.
V tu ránu se celý shluk rozprchl do zběsilé aktivity. Jory zíral. Začali přesouvat kal, ale ne náhodně, a nezdálo se, že by se vraceli k tomu, co dělali předtím. Malé týmy tlačily různobarevnou hmotu do linií a křivek. Spěchali sem a tam, lezli jeden přes druhého, opravovali, upravovali.
Po několika minutách Jory ztuhl.
V rozmazaných hlubinách se vykreslil tvar, už celkem jasný. Byl to, nepochybně, obličej.
Byl špatný. Jako by ho nakreslilo dítě. Oprava, jako by ho nakreslila komise dětí. Byl nakřivo, nestabilní a postrádal detaily, ale Jory měl dojem, že je to jeho obličej, nebo alespoň upřímný pokus o něj. Byl si tím jistý. Copak se na něj každé ráno nedíval v zrcadle?
Tvorové se shlukli kolem svého díla. Neviděl detaily, ale z těch drobných stvoření vyzařoval silný náznak uspokojení.
V životě jsou chvíle, kdy člověk cítí pevnou ruku osudu na svém rameni. Tohle nebyla jedna z těch chvil. Ale rozhodně cítil, jak ho pevný prst osudu dloube do žeber.
Posadil se.
Pak, protože neexistoval žádný precedens pro to, co dělat, když člověk objeví pilné mikroskopické bažinné potvůrky uvnitř drahokamu, jak vytvářejí jeho nepovedené portréty, se nad kámen znovu sklonil a velmi zdvořile řekl: „Dobrá práce.“
Setkalo se to s úspěchem.
„Jak to jde?“ zavolala na něj matka zdola.
Jory se na chvíli odmlčel. „Em, těžko říct!“
„To je hezké, drahoušku.“
Tu noc spal špatně. Ne že by se vyloženě bál, ale protože tohle všechno působilo mnohem komplikovaněji. Měl pocit, že učinil nejúžasnější šperkařský objev století. Přemýšlel o řezech, které provedl. Odsoudil každý plátek celé civilizace k smrti? Za co ho vlastně považovali? A co bylo nejdůležitější, jak tohle proboha někdy prodá?
Za úsvitu byl zpátky u stolu.
Obličej uvnitř fenshardu na něj čekal. Byl výrazně lepší.
Ne vyloženě dobrý. Žádný portrétista by za něj nepřijal platbu. Ale tam, kde včerejší verze vypadala, jako by ji někdo upustil na zem, dnešní byl rozpoznatelný Jory. Čelist byla správně. Nos byl možná trochu velkorysý. Oči už neujížděly každé jiným směrem. Při jeho příchodu se kolem něj tvorové s očividným uspokojením hemžili a prováděli drobné úpravy linie tváře.
Jory se snažil představit si, jak to musí vypadat pro ně – vidět jeho tvář vznášející se nad nimi s okem velkým jako měsíc.
Uvnitř drahokamu vypuklo pozdvižení. Tvorové do sebe naráželi. S rychlostí naznačující buď velkou inteligenci, nebo že nemají co ztratit, změnili ústa na kalovém obličeji.
Donutili ho se usmát.
Jory se navzdory svému úsudku usmál taky.
Zdálo se, že to vyvolalo malou oslavu. Kdyby mohl něco slyšet, uvnitř to pravděpodobně znělo docela ohlušujícím způsobem.
Uvnitř drahokamu se znovu pohnuli, tentokrát změnili úsměv na smutný obličej, i když to vypadalo, že oddělení spodního rtu není v úplném souladu s uměleckým směrem.
Jory povytáhl obočí. To bylo, popravdě řečeno, trochu urážlivé.
Kolonie se okamžitě poradila v hloučku.
Kašlu na to, pomyslel si Jory. Musím vidět jasněji.
O několik hodin později přišla matka do jeho pokoje znovu. „Čaj, drahoušku.“
„Teď ne!“ řekl, i když jeho hlas zněl poněkud tlumeně, protože měl v puse šroubovák.
Ale ona pokračovala bez ohledu na to, protože matky prostě nepřestanou s tím, co dělají, kvůli špičkové vědě nebo novým odvětvím přírodní filozofie. „To jsou moje pletací jehlice?“ řekla a vrhla ostrý pohled na to, co postavil.
Jory vylepšil včerejší design. Současný aparát zahrnoval dvě pružinové vodicí kolejnice, zavěšený rám s čepelí, kalibrované kapátko vody z – nyní silně ohnuté a přetvarované – konvice a vratné pedálové ústrojí spojené provázkem s rotujícím setrvačníkem sestaveným z předního kola dětského kola (jehož majitel si jeho absence snad ještě chvíli nevšimne). Zabíralo to většinu pokoje a značnou část dostupné pravděpodobnosti.
„S tímhle bych měl být schopen dosáhnout jemnějších řezů,“ řekl Jory a provedl několik drobných úprav.
„Pomáhají ty jemnější řezy?“
„Znamená to, že dovnitř vidím jasněji. Jsou tam tvorové.“
„Uvnitř tvého stroje? Nedovolím ti, abys k smrti upracoval nějaké ubohé zvíře, Jory.“ Ukázala na něj prstem.
„Ne, myslím v tom drahokamu! Jsou v něm skuteční tvorové.“
Podívala se na úlomek právě držený v úchytech. „Tam uvnitř?“ Nevypadala přesvědčeně.
„Ano!“
„No, moc bych je nepodporovala. Jestli je najdu ve spíži, tak uvidíš ten tanec.“
Zbytek dopoledne strávil v horečce vynalézání. Potřeboval tenčí řezy, čistší odhalení. Zdánlivá hloubka uvnitř fenshardu neměla vůbec žádný vztah k tloušťce úlomku. Pokud vůbec něco, tak čím tenčeji řezal, tím větší a jasnější se vnitřní krajina stávala. Tento jev porušoval několik principů brusičského řemesla a jeden nebo dva základní fyzikální zákony.
Do poloviny odpoledne se jeho stroj stal zázrakem jemnosti a špatného úsudku.
Nožní pedál poháněl hlavní kolo, které ovládalo řemen, jenž následně aktivoval mikrorám a spouštěl ostří o zlomky tak malé, že byly převážně teoretické. Kapátko udržovalo čepel chladnou. Dvě vyvažovací závaží kompenzovala vibrace. Úlomek rozbitého zrcadla, přilepený páskou v přesně správném úhlu, mu umožňoval sledovat řez, zatímco ovládal pedál a vyhýbal se pohyblivým částem.
Vypadal jako muž pokoušející se oholit mouše vousy.
Čepel zasyčela. Odpadl plátek tenčí než slupka cibule.
Svět tvorů se nyní ukázal v úžasně jasném pohledu. Neměl by být tlustší než pár zrnek písku, ale místo toho se otevřel jako široká blata v mlze. Viděl kanály v kalu, malé organizované cestičky vyšlapané opakovaným provozem. Viděl struktury, které byly v podstatě hromadami vytříděné špíny. Viděl tvory samotné a tak trochu si přál, aby je neviděl. Vypadali jako baculatí bezocí brouci s osmi zavalitými nohami a ničím jiným než kulatým otvorem místo úst.
Ale pohybovali se s rychlou efektivitou, bezchybně mezi sebou komunikovali, zatímco sochali a upravovali obrovský obraz jeho vlastní tváře, který zabíral střed širokého, vyčištěného prostoru.
Byl téměř dokonalý.
Tvorové se hemžili po tvářích a upravovali tón a obrysy přesouváním různých odstínů kalu. Malé týmy leštily bělma očí zrnky světlého minerálu. Podařilo se jim napodobit i strniště, které mu teď pokrývalo obličej, vzhledem k tomu, že se v tuhle chvíli už tři dny neholil. Ústa, široká a docela laskavá, se na něj jemně usmívala.
Navzdory sobě se Jory usmál zpátky. Tvorové se sebou byli rozhodně spokojení.
„Oběd, drahoušku,“ řekla jeho matka a přinesla další podnos s jídlem. Zatímco si Jory sedal k jídlu, podívala se přes lupu. „Ó, to je dobré. Mnohem lepší než včera. Zdálo se mi, že s těmi zuby není něco v pořádku.“
Jory na ni zíral s otevřenou pusou.
„Zavři pusu, drahoušku. Je to opravdu nechutný pohled.“ Lehce ho poplácala po tváři.
Jory se málem udusil jídlem. „Jak to myslíš, lepší? Ty jsi to včera viděla?“
„Samozřejmě, drahoušku. Jsem zaneprázdněná, ne slepá. Trochu jsem nakoukla, když jsi spal.“
„Nechápu, proč mě kopírují.“
„Určitě se jim moc líbíš. Musí to být tím, jak jsi pohledný.“ Štípla ho do tváře s poněkud zbytečnou silou.
„Tobě to nepřipadá… neuvěřitelné?“
„Ty tomu nevěříš? Máš to přímo před sebou.“
„Ano, ale pomysli, co to znamená. Jak jsou inteligentní? Jak se mohou pohybovat skrz ten drahokam? Uctívají mě?“
Ale matka na něj už jen mávla rukou, jak odcházela. „Určitě na to přijdeš, drahoušku.“
Po obědě se Jory vrátil ke studiu. Jeho portrét byl nyní pozoruhodně přesný, uvážíme-li, že byl v podstatě vyroben z bláta.
Usmál se na ně dolů. Okamžitý příval pohybu zrcadlil reakci v jeho obraze. Jasně viděl, že jsou teď plní pýchy.
Znovu se pohnuli, tentokrát zvedli obočí obrazu v nápodobě toho, co udělal minule. Cítil, jak se mu jeho vlastní obočí zvedá v odpověď. Tvorové zvedli i druhé obočí a on se teď přistihl, že se dívá přes lupu s trvale překvapeným výrazem.
Cože?
Malí tvorové byli u vytržení. Osm nohou znamenalo spoustu „placáků“.
V tu chvíli to Jorymu došlo, jak už to u děsivých vhledů bývá, s klidnou jasností cizí myšlenky: To jsi neudělal ty.
Věřil, že protože je vidí jasněji díky tenčím řezům, oni vidí jasněji jeho. To se zdálo rozumné. Světlo procházelo, vědění rostlo, dva světy na sebe pohlédly skrze nemožnou geometrii. Jeho zákazníci by milovali šperky, které kreslí svého majitele, to bylo jisté. Ale jedna neodbytná myšlenka se stále snažila získat jeho pozornost.
Možná směr nápodoby nebyl tak pevně daný, jak předpokládal.
Co když ti tvorové nejen zobrazovali jeho výrazy, ale přicházeli s nimi jako první a předávali je nahoru skrze podivnou logiku fenshardu, dokud se realita, líná a ovlivnitelná, nepodřídila?
Znovu se podíval dolů. Jeho zrcadlový obraz na něj mrkl. On mrkl zpátky.
Jory vydal přiškrcený zvuk, vytrhl fenshard ze svorky a ucouvl od stolu. Za necelou minutu byl dole a venku ze dveří, s drahokamem zabaleným v látce a drženým v natažené ruce, jako by byl obzvlášť páchnoucí.
„Vezmi si kabát, drahoušku,“ zavolala za ním matka.
Den byl zatažený a vlhký, což dobře odráželo jeho náladu. Cesta k bažině byla stezka, kterou až příliš dobře znal z méně významných, obyčejných výprav za surovinami. Proplétal se kalužemi, sklouzl po jednom břehu, vyplašil dvě volavky a ženu sbírající léčivou plíseň a k zahnívajícím tůním dorazil těžce oddychujíc. Voda stála v zeleném tichu, kromě míst, kde tmavší kanály proklouzávaly mezi tůněmi v tenkých proudech, které po troškách odnášely hnilobu. Tu a tam se hladina zachvěla hmyzem a larvami.
Tady se daly najít fenshardy. Odtud pocházel jeho konkrétní fenshard, pokud měl věřit prodejci.
Stál na okraji tůně. Látkový uzlíček v jeho rukou se zdál teplý. Měl pocit, že vnímá mírný společný shon.
„Nic ve zlém,“ řekl mu, když ho rozbaloval.
Denní světlo dopadlo na destičku a on viděl svou tvář i bez lupy. Nevypadala vyděšeně, což považoval za slibné znamení. Vypadala, pokud se to tak u tváře vyrobené z kalu nadšenými mikroskopickými bažinnými tvory dalo říct, spíše dychtivě. Zelená tvář, která na něj zírala, se usmívala a jeho vlastní tvář okamžitě zapadla do stejné polohy.
Viděl, jak přibývají nové linie. Pokoušeli se o ruku.
Blok tmavého slizu se přesouval na místo nad hlavou podobizny. Mělo to představovat myšlenku?
Jorymu se ty důsledky nelíbily. Ani trochu.
Vmrštil fenshard co nejdál do středu tůně. Dopadl s vlhkým žbluňknutím a zmizel pod olejovitou hladinou.
Jory chvíli stál úplně nehybně, hruď se mu zvedala, a čekal, až skončí svět. V hlavě mu vyskočila – upřímně řečeno, dost opožděná – myšlenka: Utopím se teď?
Nic se nestalo.
Pak se svaly kolem jeho úst stáhly nahoru a on se usmál. Byl to široký, bezděčný, vynikající úsměv.
Jory si ho okamžitě zakryl oběma rukama. Na jednu mrazivou vteřinu si představil ty tvory dole, v temné vodě a nemožné hloubce drahokamu, jak stále pracují a jsou nesmírně potěšeni, že jsou zpátky doma.
Pak úsměv pomalu vyprchal. Vydechl, zesláblý úlevou.
Jeho matka povytáhla jedno skeptické obočí nad stavem jeho bot, když prošel dveřmi. „Přinesl jsi své drahé staré mamince dárek?“ řekla suše.
„Já, eh, musel jsem si na chvíli odskočit k bažině.“
„Uženeš si smrt, když budeš postávat v bažině bez kabátu.“
Jory si povzdechl. „Musel jsem ten drahokam vyhodit. Nefungovalo to… neklapalo to.“
„Stejně si nedokážu představit, proč by si někdo chtěl kupovat šperky s tvým obličejem. Sendvič, drahoušku?“ Podala mu talíř. Beze slova si ho vzal.
„Jsem zase bez prodejného zboží.“
Matka soucitně přikývla a už se vracela k tomu, co dělala. „Ano, drahoušku.“
„A bez peněz.“
„V tom se toho moc nezměnilo, drahoušku.“
„Aspoň mám nový stroj. Možná s ním budu moct něco podniknout.“
„Teď už budu potřebovat své jehlice zpátky, drahoušku.“
Jory se sesunul ke stolu a nechal hlavu s tupým úderem dopadnout na desku. „Proč jsem ho nemohl prostě jen vyleštit a mít to z krku? Proč jsem se musel stát bohem?“
„To je hezké, drahoušku.“